Den 1073. Nákladním výtahem do posledního patra, rychle přeskočit na ochoz než se plošina zase bez varování propadne dolů, udržet rovnováhu dokud se nerozkoukám a pak objevit dveře, které se tady nachází pokaždé na jiném místě. Obloha má šedou barvu a tak to bylo vždycky, takže vlastně ani nevím, proč se u této budovy někdo obtěžoval s prosklenou střechou. Když výtah zmizí a já potlačím závrať, zjistím, že stojím v prázdném baráku bez stěn, je pondělní ráno kdy je ještě dost času nedělat nic ale přesto se vkrádá plíživý pocit odpovědnosti, zimní zahrada je plná rozházených plastových židlí, rostlin co nepotřebují zalévat a voňavé Myšlenky, která mi vždycky unikne dříve, než ji stihnu zachytit.

Na půdě je přítmí a horko, voní tam dřevěné piliny a vzpomínkami opředený schovaný koutek s malým stolkem a nářadím, které jsem ukradl, ale pak se bál použít. Malou lahev Coca-Coly mám schovanou v dřevěné krabičce pod falešným dnem, ale bublinky už z ní někdo dávno ztratil a tak ji opatrně vrátím zpátky. Možná příště. Z okna, které neexistuje, sem pronikají sluneční paprsky a barví zapomenutý ráj do zlata. Kdybych šel na druhou stranu a vyhnul se pasti na kunu, dostanu se do čerstvě vyzděných místností, u kterých někdo zapomněl udělat podlahy a tak se z nich dá dostat až do středu země, kde ze stěn kape bahnitá voda a malá kamínka se snaží vytopit promrzlou dílnu.

Vyjdu ven a vidím, že neprostupná šeď je nejen nahoře, ale také kolem dokola a dům bez stěn stojí na smutném mlhavém pahorku, který je jen ostýchavě porostlý něčím, co má doufám blíž k trávě než k betonu. Někde jsem viděl červenou růži, ale pak ji celou noc hledám a nikdy ji nemůžu najít. V hlavě se mi vynoří zapomenutá povídka o pánovi, který měl pod sebou pramici bez vesel, v ruce pistoli a nad sebou zvolna klesající neprůstřelnou oblohu z olova. Nevím, jak to dopadlo, a taky nevím, proč ta povídka musela být zrovna v časopise pro desetileté děti.

Po úzké klikaté pěšině se na mlhavém svahu snažím překonat nástrahy kluzkých kamenů. Voňavá Myšlenka mi ukazuje cestu ve vlajícím kabátu, ale jen co si ji stihnu uvědomit a zeptat se na její oblíbený druh kávy, stanu před nízkým dřevěným prahem a malými dveřmi s barevnými sklíčky. Vlastně nikdy dopředu nevím, co za těmi dveřmi je, ale ať se tam objeví cokoli, všechno už jsem někdy zažil.

Třetí patro, na stěnách kresby co jsou na hranici mezi bezbřehým tápáním dětských rukou a hlubokými myšlenkami těch, kdo už zjistili, že depresivní pocity lze uvěznit na papíře a tím si vykoupit další noc beze snů. Na lesklých dlaždičkách se odráží světlo zářivek a dovnitř nikdy neproniká světlo zvenku. Chodba je současně naprosto prázdná a plná zmatených lidí, kteří ví, že já jediný sem nepatřím. Potřebuji se dostat do mezipatra ve starší části budovy, protože odtud vedou úzké dlouhé schody, zakončené dalšími dveřmi a za nimi nechtěné duše vykupují štědré vánoce svým dětstvím. Jenže uprostřed těch schodů jich asi patnáct chybí a ani mihotavé světlo starých žárovek, ani ponuré kresby předchozích generací na zahnědlých stěnách mi nedokáží pomoct. Když si sednu, abych si uspořádal myšlenky a opřel závrať o pevný bod, starší paní mě zdvořile poprosí, jestli bych neuhnul, upírám totiž obrazům jejich životodárné světlo.

Pak jsem najednou na druhé straně svahu, přijíždím do města utopeném v oslavách a na pravé straně je ve skále vjezd, kde je cíl mé cesty. Odtud je vidět hlavní ulice plná mrňavých baráčků ozdobených velkými pruhy barevné látky, matka Skála to vše obklopuje a chrání, město pokračuje až dolů k břehu a vzduch voní svěžím létem, které se zrovna proměňuje v bouřku co potrvá tři dny. Svět potemní, oči přivyknou na žluté světlo starých lamp ve skalním městě a na dolním náměstí je obchůdek s protivně bílým světlem, kam si vždycky zajdu koupit oříšky v červeném karamelu a pak nemůžu trefit zpátky. V nemocničním komplexu by se jeden ztratil, hlavně když všechny kachličky jsou černé, stěny tmavé se žlutozelenými pruhy, všechny východy vedou ke spirálovitým schodům ve skále se stanicemi metra, mně se chce čůrat a na zhasnutých recepcích vedle každého nefunkčního výtahu nikdo už pět let neutíral prach.

Další dvoukřídlé dveře se otevírají klikou co se musí stisknout a zatlačit.